Krnov

Osada vyrostla (1789) na břehu vysušeného Krnovského rybníka co by kolonie obce Žerotín. Obyvatele přilákala možnost získání polí vzniklých vysušením okolních, již neproduktivních rybníků. Takto vzniklá pole však byla nízko položená, močálovitá a navíc často zaplavovaná vodou z Oskavy. Většina půdy tak byla vhodná nejvýše na pěstování sena nebo jako pastviny pro dobytek.

      Obec neměla spojení s okolními obcemi, vyjma polní cestu po hrázi bývalých rybníků do Hnojic, kam obec byla přifařena a kam se chodilo také do školy. Domy postavené z vepřovic a kryté došky byly často decimovány požáry. Musel to být nezáviděníhodný život tehdejších krnovských obyvatel. Avšak jejich píle a každodenní dřina vedly ke změnám k lepšímu. Obec získala samostatnost v roce 1867 a rozvezením hrází na pole se zlepšila jejich kvalita.

      Zásadním zlomem pak byla regulace toku Oskavy, což znamenalo konec zaplavování polí a tedy podstatné zlepšení ekonomiky obyvatel. Došky na střechách domů vystřídala břidlice, pole byla odvodněna a příliv státních peněz umožnil propojení obce se Štěpánovem a Žerotínem. V obci se usídlovali i dělníci a živnostníci. Obyvatelé však byli zvyklí žít velmi skromně. Obec byla například elektrifikována až v roce 1938 jako skoro poslední v tehdejším šternberském okrese.

      To byly nejpodstatnější změny v první polovině 20. století. Další nastaly až ve druhé polovině a to převážně v důsledku socializace zemědělství a reorganizace státní správy. Tak byla obec sloučena v roce 1960 s Liboší stejně jako krnovské JZD. V obci byla postavena drůbežárna, salaš pro odchov hovězího dobytka, vepřín, byly zavezeny doly a loviska, rozvezena poslední hráz rybníka a na celém katastru obce provedeny meliorace. V obci fungovala prodejna smíšeného zboží. Dále byla vybudována kanalizace.

Tento zpočátku pozitivní vývoj se však začal postupně vytrácet. Jak v zemědělství ubývalo pracovních příležitostí a ve střediskových obcích přibývalo možností získat byt a práci, Krnov se začal vylidňovat. Protože obec nebyla středisková, nebylo v ní dovoleno stavět a rovněž skončil příliv peněz od státu. V osmdesátých letech to již vypadalo tak, že v obci zůstanou domy dožívajících důchodců a chalupy pro víkendový pobyt.

Do toho přišla poslední změna a to listopadový převrat. Zpočátku se zdálo, že trend osmdesátých let se ještě urychlí. Kupodivu však bídná bytová situace ve státě, vlivem rozvoje automobilismu zlepšená dostupnost obce a její sloučení se samostatnou Liboší přivodily obrat. V obci se objevilo několik mladých rodin. Život v obci přestal být závislý na hospodaření zemědělských subjektů. Vzhled obce se pomalu, ale přece jen, viditelně zlepšuje. Zdá se, že se tak Krnov vyhne osudu některých stejně malých obcí, například v sudetské oblasti, které prakticky zanikly. Je však jasné, že není ještě vyhráno. Vše bude záležet na stavu státní ekonomiky, obecní kasy a také na přičinlivosti krnovských občanů.

František Svozil, kronikář